„Vlak se hnul. Honzíkem to škublo, až se mu hlava rozkývala. Ale Honzík se díval na maminku. Viděl, že se ústy směje, a všiml si, jak jí z očí kanou slzy. Maminka pláče! Přitom se Honzíkovi zdálo, že mu ujíždí někam dozadu. Jako by ji někdo od něho odstrkoval. Za chvilku ji už neviděl vůbec. Kolem očí mu ubíhaly cizí domy, ale maminka se ztratila nadobro. Honzíkovi bylo najednou smutno."