týn

Etymologie

Ze staroslovanského tynъ — „zeď“, jež vzhledem k rodu slova a k počátečnímu t- nepochybně pochází z germánštiny, z maskulina *tūna-z. Z toho pochází také staronorské, staroanglické a starosaské tūn (z něho mj. anglické town — město), starohornoněmecké zūn, nizozemské tuin — zahrada a novohornoněmecké Zaun. Germánské *tūna-z bylo přejato z keltského dūnum, ale slovanské tynъ bylo přejato velmi záhy, ještě před změnou ū na y. Z jakého germánského jazyka nebo kdy přibližně k tomu došlo, není známo. Podle Bezlaje a Baudota slovo pochází z předindoevropského substrátu. Ze slova „týn“ vzniklo sloveso týniti a z něho postverbální moravské podstatné jméno týňka (laťka). Dále ze slova pochází jihočeské přetejnit (přehradit) a vytejnit (rozdělit). Slovo se dochovalo v místních jménech Týn, Týnec, Týniště, apod. Ze staroslovanského tynъ vzniklo také staroruské tynъ — „plot, zeď“, ruské тын (plot kůlový i pletený), polské tyn (plot, zeď) a místní jméno Tyniec, chorvatské tin (stěna), slovinské tin (stěna, ohrada).

Význam

1. místo opevněné hradbou, tvrz nebo hrad; původně kůly, plaňkami nebo sruby hrazené místo bez příkopu nebo náspu na rozdíl od hradu nebo tvrze
2. středověký týn (1)
3. plot, ohrada